Držím ve své ruce důvěřivou dlaň synka, který mi s důležitostí v hlase vypráví včerejší zážitek. „Maminko, když Anička seděla na lavičce a zlobila se na ní a křičela, tak jsem jí řekl, že stejně křičí jen na sebe“ Usmála jsem se a možná jsem i lehce pozdvihla obočí překvapením. Je to jen pár dní, co jsme debatili na toto téma.
Využívám situaci a ptám se ho se zájmem dál. „A když ty křičíš na Jiřího, také křičíš ve skutečnosti sám na sebe?“ „Nooo, ano mami, to je jasné“ reaguje syn se samozřejmostí v hlase. „Dobře“, pokračuji „to je zajímavé, to se mi líbí, že to dokážeš takto vnímat, no a když křičíš ve skutečnosti na sebe, je něco, co bys od Jiřího, potřeboval jinak? Něco, co by Ti pomohlo?“ Syn se zamyslel, zapoulel očima a s úsměvem reaguje „Obejmutí, a aby mi řekl, že mě má rád“.
Znáš to, kdy křičíš a posléze ti dojde, že je to proto, žes zapomněla v celém tom dni na sebe samu?
Že ses opět nezatavila, neprodýchala….,,ale jela si bez přestávky z minuty na minutu? Přišel večer a tys zaznamenala přicházející únavu a přesto bylo před tebou ještě mnoho s toho, co vyžadovalo tvou pozornost? No jo, není divu, že ten papiňák bouchnul a zaneřádil celou kuchyň a zanechal navíc po sobě pach, který se linul prostorem a pořádnou pachuť příslibu nezbytného úklidu.
Došlo mi, že ty chvíle, kdy jsem zvýšila hlas měly společného jmenovatele – Jitku, co drží před sebou tabuli s velkým nápisem Zapomněnka – opět si na sebe zapomněla, má milá. Postupně mi došlo, že tak, jak jsem schopna přijmout křik a vztek toho malého tvora, tak umím také u sebe přijmout své stinné části a slyšet svůj vlastní křik volající po pozornosti, po chvilkovém zastavení se a třeba prodýchání.
Mít svůj vlastní Zdroj a nedovolit, aby vnitřní síly klesly na minimum vyžaduje pozornost k sobě sama, ke svému tělu a jemným vzkazům, které nám naše bytí posílá.
Znám to moc dobře!
Také to znáš?
A co ti pomáhá?
Co v takovou chvíli potřebuje tvé tělo?
Hluboce mi dochází, jak je zapotřebí nejprve sytit a naplnit svůj vlastní rezervoár. Pokud podobná situace přijde, hlavně se neobviňovat, jsem taky jen člověk, že?
Pamatuj si, že když se obviňuješ, posiluješ to, co si přeješ, aby se v tvém životě uvolnilo.
Když se obviňuješ, znovu a znovu přidáváš sůl do rány, která volá po chirurgickém zákroku, a ne že ji znovu otevřeš – a někdy dokonce i rozpáráš a nasypeš tam sůl.
Naopak jaké by to bylo si říci pár slov, co pohladí.
Návrh:
Stalo se a já se rozhoduji, že to příště zvládnu tak nejlépe, jak jen dokážu…
Co potřebuji já anebo mé tělo, aby mi v tom bylo příště dobře, a také abych si udržela dostatečný odstup od emocí?
Jaké by to bylo přivítat svůj vlastní křik a zeptat se ho proč se tak intenzivně projevuje? A co ode tebe potřebuje?
Smí to tak být – Já jsem tou ozdravnou silou v celém tomto procesu.
A u toho malého tvorečka, u té tvé drahocenné lásečky, co dokáže pořádně rozfoukat vnitřní sílu emocí, u té je zapotřebí vše uhladit. Umět si o tom popovídat, omluvit se, říci si, jak chcete, aby to příště vypadalo. Společně můžete celou situaci namalovat třeba na tabuli a poté smazat a naopak namalovat ozdravnou situaci toho, co si přejete ve svém životě žít. Můžete zatancovat divoký tanec, vytancovat všechnu svou bolest, pocit křivdy či viny a narovnat to do ozdravného a radostného tance. Je mnoho možností a určitě najdete společně cestu, kde budete cítit krásné uhlazení vaší společné zkušenosti.
Věz, že nic není špatně. Řeknu ti, co tajemstvím už dávno není a tím je, že „špatně“ neexistuje. Ona je totiž za tím vším pouze zkušenost, skrze kterou se učíš a posouváš. A ta zkušenost je nepřenositelná.
A tak čerpej ze všech zkušeností, užívej si život, který ti byl dán ve všech svých odstínech projevu….jo, a nezapomeň se chválit a dopřávat si dostatek časoprostoru sama pro sebe, protože bez vnitřních zdrojů to zkrátka není o té radosti a lehkosti, ale o “musím” a o to už nestojíš, že?
Přeji Ti od srdce ať se Ti v tom všem daří nalézat vnitřní klid má milá.
Děkuji Životu.
V Lásce,
Jitka