Jednoho dne, je to pár let nazpět, kdy jsem si uvědomila, že prožívám obrovské strachy, tak velké, že bylo pro mne nepředstavitelné, že bych šla plavat do hloubky, protože strach zhmotňoval realitu v podobě příšer, které by mi byly schopné vyrvat vnitřnosti z břicha. Rozhodla jsem se, že musím jít mimo lidi, mimo civilizaci, do přírody, pro mě k největšímu zdroji. Byla velká zima a já si prodloužila pobyt na 19 dní.
Naskytla se příležitost být v buňce, kam se vešla velká postel a pro tuto příležitost se zbudovaly kamna Petry. Přítel, takový Anděl, tam pro mne v tu dobu byl a vše zajistil. Byla jsem tak toužebná samoty, že mi bylo jedno, zda tam kamna budou. Což nebylo reálné díky nastávající velké zimě. Vydlabala jsem si opodál díru na potřebný odpad. Pro vodu a dříví jsem chodila opodál do lesa, kde byl nádherný pramen.
Příroda kolem mne byla krásná, i když bylo některé dny i mínus 22 stupňů, tak já byla šťastná, byla jsem daleko od hlučícího davu.
Uprostřed na malé louce obklopena řekou a lesy. Civilizace 5 km vzdálena.
To vám byl dar!
Jenže…Ty strachy…ehm, nějak jsem na ně zapomněla.
Byla jsem tu jen já a můj ctěný STRACH. Byl jenom můj a celičký pro mě. Čím víc jsem se ho bála, tím byl větší, čím víc jsem ho nesnášela, tím víc mne miloval, čím víc jsem ho nechtěla vidět, tím byl viditelnější…
Každý večer se stmívalo už v 16.00 hodin a já celý den jen drhala, drhala jsem řetízky s přáním, co uzlík, to přání, to modlitba za vnitřní růst a poznání, modlitba abychom rozpoznali, co vytváříme a kam směrujeme, abychom rozpoznali sebe sama v každodenním projevu.
Každý večer se strach připlížil jako neznámo – známý společník.
Pokaždé přišel velmi pomalu, klidně, přisednul si na pelesť… jen tak tu byl a čekal.
Mě se stahovalo hrdlo, potřeba utěsnit dveře a nevycházet byla silná, jen tak si sedím a čekám.
Na co?
Asi až….Sakra! Potřebuji na toaletu! potřebuji jít na velkou, doprdele, sakra… co teď?
Strach mě stravoval od kořínků vlasů až po nehty na noze, paralyzoval.
Jít ven, ani nápad, rozhlížím se po místnůstce…pro představu, měla cca 3 na 3,5 metry, vidím hrnec na odpad…, to nemyslíš vážně, říkám si…, ale potřeba ví své a tak si ulevuji, hrnec kryji prkýnkem s nemožným pohledem do sebe sama. Co se ti sakra děje? Proč nejdeš ven? Co tak strašného se může stát, když tam půjdeš?
No, však utéci tomu neutečeš, že? A co budeš dělat druhý den, až nastane ta samá situace?
Lepší nevědět, teď to rozhodně řešit nechci.
Bůh humoru se na mne dívá a nasazuje si nevinný úsměv i když pro mne možná trochu škodolibý – jak jinak – druhého dne nastává stejná situace, strach opět přisedá na hranu pelesti a vyčkává, tiše mě pozoruje a já zase tiše a zvědavě nahlížím, co se bude dít. No dobře, ne s takovým klidem, jaksi je mi větší a větší horko…
Dívám se kolem sebe, oči těkají z místa na místo a nakonec zamíří opět k hrnci na odpad a z hloubi vnitřních útrob slyším pevný a nekompromisní hlas, který varovně komentuje můj pohled – „ani na ten hrnec nemysli a vypadni ven!“
Otvírám šoupací dveře, vycházím ven, ne doslova vybíhám ven a ….
Projede mnou vlna směrující do země, otvírám oči dokořán s úžasem a snahou uchopit co se stalo, slyším ticho, vidím tmu, nádherné hvězdy nad hlavou, pevnou zemi pod sebou, čisto uvnitř i venku, jen si říkám wtf!!
Co tohle bylo?
Vzala jsem za dlaň malý strach a šla s spolu s ním k tomu největšímu strachu vstříc…
Požehnání mne pohladilo léčivou dlaní. Dovolilo vydechnout a nadechnout se v lehkosti a volnosti…Vzalo mne za ruku a ptalo se „Čeho se bojíš? To vše jsi jen a pouze ty sama v mnoha svých podobách. Ty jsi tím, kdo tomu dává plus a nebo mínus, ty jsi tvořitel svého světa, ty jsi kouzelníkem své reality, tak kouzli a čaruj, hraj si a užívej, netřeba se brát tak vážně má milá, jen si dovol tvořit zázraky.“ Slova na závěr jemně v šepotu doznívají, cítím poslední pohlazení od Požehnání na mou cestu.
Není nic svobodnějšího, než si dovolit vejít do pocitu, který nás sužuje, vzít jej za ruku a podívat se mu do tváře, zeptat se ho, co ho trápí a jak mu můžeme být nápomocni.
Ve škole nás neučily, jak pracovat s našimi emocemi, a jak rozvolnit a zpracovat pocity, které vycházejí z nás, z našeho nitra, jsou naší součástí….nelze je odstranit, vyloučit, vypudit, ale pouze přijmout, akceptovat a pak můžeme třeba zjistit, že chtějí pouze naši pozornost, a proto se neustále připomínají anebo chtějí vzít do náruče, pochovat či pohladit…a tak dopřejte všem těm svým obavám, strachům či pochybám svou pozornost, přivítejte je, přijměte je jako svou součást a radujte se z jejich transformace.
Upřímně a od srdce vám přeji proměnu těchto částí, budete překvapeni, kolik síly a radosti mají v sobě pro vás ukryto a kolik nových otisků budete moci s radostí žít.
A pokud si nebudete jisti, jak na to, ozvěte se, společně najdeme cestu, aby bylo jednoduše dobře.
Jitka