Kde začít?

Dobře, pojďme se na to podívat pěkně od začátku, abychom více pochopili důmyslnost a moudrost rolí, kterými si procházíme.

Jednoho dne se narodím do rodinného systému. Přesně do takového, který svým způsobem rezonuje s mým nastavením z předchozích zkušeností. Jinými slovy neustále na základě mého smýšlení a jednání vytvářím takové podmínky, které jsou těmi nejlepšími hracími poli pro mé uvědomění a můj růst. A pokud to rozšíříme, tak přítomní – jak ti nejbližší, tak i ti vzdálení herci, společně s těmi nejlepšími kulisy, jsou také určeni pro tu nejdůmyslnější hru, hru života. Hru, kterou si mám odehrát. A jedině na mne záleží, zda sehraju komedii, tragikomedii či drama. Já sama za sebe jsem hlavním aktérem a také jsem tím, kdo píše scénář. Jsem tím, kdo určuje kostýmy – budu v kostýmu žebráka, biznismena, herce anebo?

Tedy pojďme hravě vejít do hracího pole a blíže se podívat na to, jak se to přibližně má. 

Každý porod i ten co byl zcela v lásce a možná orgasmický je pro to malé stvořeníčko traumatický. Je to stejné jako když se začne chvět země pod nohama a my vidíme, jak kolem nás padají předměty a puká pevná půda, která nám skýtala dosud neohroženou stabilitu. No řekněte, kdo by v takovém okamžiku byl naprosto klidný. Hmmm… možná ten, kdo je plný víry a důvěry, že se v každém okamžiku pro nás děje to nejlepší, bude pravděpodobně podobnou situaci zvládat mnohem lépe, ale kdo ví…

Díky tomu, jak postupně narůstá vědomí celé naší planety, se také rodí mnohem citlivější jedinci a takové dítě bude mnohem vnímavější a bude si přát být více viděno a chápáno. Takový rodič, který neumí dát lásku a pozornost sám sobě, jen stěží dokáže plně obsáhnout a nasytit to, co potřebuje citlivé a vnímavé dítě. V takovém případě je důležité hlavně otevřené srdce, důvěra, že děláme to nejlepší a to bez posuzování, kopec lásky a ochotu chtít pracovat sám na sobě.

Dítě v nás by řeklo něco podobného: „Potřebuji jen tvou lásku milá maminko a milý tatínku a vše ostatní přijde, mám své vlastní tempo se vše naučit, potřebuji jen tvou důvěru a trpělivost. Tvůj úsměv, že vše je v nejlepším pořádku, ať už udělám cokoliv, protože jinak to neumím. Tvé pohlazení a stisknutí v náruči, když budu mít obavy jít dál, protože strach je nedílnou součástí vývoje tady na Zemi, stejně jako pocit nelásky a nedůvěry vůči sama sobě. Ale s vaší láskou, pomocí a důvěrou maminko a tatínku dokážu vše, pro co se rozhodnu. Nepotřebuji dokonalé rodiče. Potřebuji jen vaši lásku.

Pojďme se podívat dále. V počátcích našeho dětství nás ovlivňují předně naše emocionální reakce. Logická část je upozaděna. Dětský mozek obsahuje ve věku tří let dvakrát více synapsí než dospělý jedinec. To dává dítěti rozmanitou možnost reagovat. Dospělým může přijít, že dítě dlouho nechápe, ale to není pro to, že není schopno chápat, ale protože vidí svět svýma dětskýma očima s mnoha vrstvami, než jsme si schopni my dospělí vůbec uvědomit.

Zároveň je dítě emocionálně zhruba do devíti let obzvláště velmi citlivé, logické uvažování je přehlušováno emocionalitou neb neokortex začíná pracovat naplno až mnohem později. Takové dítě si těžko odůvodní, že se maminka ve skutečnosti rozkřičet nechtěla, ale zkrátka už toho na ní bylo po celodenní práci a poté, co ji v emocionálním výlevu někdo jiný poplival, víc než dost. Celý den byla v hluku, a když ji to malé stvořeníčko vítá u dveří a piští radostí, maminka má pocit, že se jí rozskočí hlava. Zkritizuje hlas dcerky, která se stáhne jako zpráskaný pes a možná si svůj potenciál hlasu zavře do budoucna na mnoho dalších let.

Každý si nese svá malá a velká zranění, ale každý má také volbu se rozhodnout chtít s tím něco udělat. Mohu ukazovat směrem ven a sehrávat roli oběti anebo se rozhodnout i s těmi ne zrovna perfektními kartami zahrát solidní hru.

S přibývajícím věkem se struktury upevňují a v dospělosti se pak snižuje schopnost se učit novému tak jako když jsme byly dětmi. Nemluvě o tom, že se den co den naučené vzorce jednání a smýšlení upevňují.
Ve své praxi vidím, pracuji-li s mladými jedinci, tak oni nepřemýšlí nad jednotlivými kroky a nad tím, že by to fungovat nemělo, důvěřují a tak jsou schopni poměrně rychle měnit struktury dosavadního smýšlení. No jo, ale jako dospělí se povětšinou urputně držíme našich zastaralých struktur a vzorců jednoduše proto, že jsou pro nás známe, a tudíž bezpečné i když nám jejich používání neslouží a bylo by na čase tento starý oděv odložit.
Možná se jednoho dne rozhodneme vidět, že nám naše staré vzorce prožívání jaksi neslouží, v tu chvíli je například čas se podívat na to, jak vyživit naši zraněnou dětskou část uvnitř nás.

Tak jak jsme si přáli, aby s námi bylo zacházeno v dětství, je důležité, se sebou sama zacházet v dospělosti. Zkrátka z venku nepřijde nic, co nedáme předně sami sobě.

Když se vrátím ještě zpět k našemu zranění. Naše vyšší moudrost anebo Duše, ať už to nazveme jakkoliv, nedělá rozdílů mezi tím, zda úkol kterým procházíte, je těžký anebo lehký, volí zkrátka tu nejlepší cestu k osobnímu růstu. A tak není náhodou, že právě naše nejbližší rodina nám je tím nejlepším učebním plátnem pro uvědomění a osobní růst.

V životě máme mnohá období, kde se díky citovému zranění rozhodneme vystavět kolem našeho srdečního svalu bariéry. Vystavěné bariéry nás izolují od prožívání bolesti, ale také od zdravého prožívání a od radosti, spontaneity a lehkosti. V tu chvíli začíná napínavá hra volající po rozšifrování. Zapouzdřená bolest, kterou odmítám vidět a kolem které jsem vystavěla mnohé hradby, začíná žít svůj vlastní život. Čím víc se ji snažím maskovat, odmítat a schovávat, tím víc narůstá na síle a chce být viděna a uzdravena. A co víc, začne se projektovat tam venku.

Pojďme si to uvést na příkladu.

Mladá žena si najde muže. Vzájemně se velmi milují a respektují. Po určité době zamilovanosti nastupuje ozdravná etapa, která mnohé páry rozdělí. Začnou si vzájemně „ve jménu uvedení lásky do harmonie“ nevědomě poukazovat na témata, která volají po uzdravení. Zástrčky začnou hledat své zásuvky. Muž začne na ženu křičet. Křik spustí v ženě nepřiměřenou reakci. Začne se třást, plakat, ztuhne a není schopna racionálního uvažování. Ze začátku reaguje nepřiměřeně, nechápe, proč jí milovaný muž tolik ubližuje. Jeho reakce jí vždy působí velkou bolest. Žena nejdříve poukazuje na svého muže, jak moc ji ubližuje. Staví se tak do role oběti.

Ale ve chvíli, kdy se doví o tom, že pokud v nás jakýkoliv vnější projev vyvolá bolestivou reakci, tak to rozhodně není běžné a ve skutečnosti se projektuje něco uvnitř, co doposud nebylo uzdraveno. V takovém případě bude přínosné, pokud se sama podívá, co to v ní vyvolává a začlení ozdravné kroky. Měla možnost si uvědomit, že se podobně cítila, když křičel její otec. A tak se učila, co nemohla udělat v podobných situacích jako dítě. Učila se křičet, odejít anebo se zeptat, co se u jejího muže ve chvíli, kdy křičí, děje. Začala dávat pocitům uvnitř sebe volajícím po uzdravení výživu a lásku. V takový moment se začalo její téma léčit.
Dalo by se říci jednoduše, že její prožívaná bolest vytvořila jednu z divadelních her s tématem „Volání po uzdravení“  ve které jí sehráli důležitou roli právě ti, jenž jí měli pomoci narovnat zpět do sebelásky. Po uvědomění a přání chtít své zranění léčit začala měnit svůj přístup nejenom sama k sobě, ale také k podobným událostem, které jí pomáhaly otevřít oči. Po nějakém čase již nebylo žádného křiku. Žena v sobě uzdravila zraněnou část. Začala si dávat lásku, kterou kdysi potřebovala a nedostala.

Je to, jako by se nám tam venku odehrávala přesně taková realita, kterou potřebujeme. Jak jsem se na začátku zmiňovala, je to naše hra a ostatní jsou těmi nejlepšími herci, aby nám pomohli v našem růstu.
Tam venku zkrátka neuvidíme nic, co není uvnitř nás. Pokud se setkáváme s tím, že něco výrazněji odmítáme, je dobré se umět nejdřív podívat na své vlastní stíny. Často to spouští něco uvnitř nás, co bylo nezpracováno. A to, co nás tam venku tolik inspiruje a co se nám líbí, také máme v sobě, ale je to třeba ještě ne dostatečně projevené.

Pokud se k tomu nepostavíme moudrostí srdce, ale budeme ukazovat směrem ven a na to, co nám způsobuje naše zranění, zákonitě budou naše rány narůstat na síle. Je třeba vygenerovat touhu chtít uzdravit svá témata.

Píšu o rozhodnutí se od srdce, ne z úrovně hlavy, která velmi záhy zapomene svůj původní záměr. Zatímco rozhodnutí se ze srdce nám dá sílu, abychom začali vnímat potřebné nástroje, kroky či metody jak s tím pohnout a postavit se více do své síly.

Jedním takovým krokem na cestě k sobě může být jednoduché a přesto velmi silné „Ocenění a chvála“.
Zkuste si vybavit, jak se cítíte, když sami sebe obviníte anebo odsoudíte za něco, co jste udělali, respektive neudělali. Určitě nám to nepřidá na dobré náladě ani na síle. Tak to je, ve skutečnosti každá naše sebekritika nám bere sílu přímo úměrnou síle kritiky. A nemluvě o tom, že takovou silou namířenou proti nám opět vyjíždíme staré koleje našeho prožívání. Ouvej, toto bolí a přesto si to dělám, znovu a znovu se za to, co se mi nepovedlo, kritizuji. Vybavuje se mi k tomuto tématu jeden osobní příběh, kdy jsem autem zastavila u chodníku kousek dál od vchodu mého bytu. Hned vedle auta stáli dva muži, gestikulovali a bavili se otevřeně a vesele. Z auta jsem vyložila tři 19 litrové kanystry vody. V duchu si říkám. No to je skvěle načasované, můžeš oba muže poprosit, aby ti pomohli, každý vezmete jeden barel, oni udělají dobrý skutek, ty budeš šťastná, že sis o pomoc řekla a všichni budou mít hnedlinko den mnohem lepší. Táhnu první kanystr ke vchodu. Váha kanystru se mnou poměrně dost mává a já opět začínám svůj monolog s vnitřní moudros říci si o pomoc.

„Stále máš dvě možnosti. Ruce máš jako opice, tak do toho, dodej si odvahy, nemáš co ztratit!“  Už na mne skoro křičí má moudřejší část….. Táhnu druhý kanystr ke vchodu. No a co myslíte? Ano, táhnu i ten třetí kanystr vody. U dveří se směju, je to smích uvědomění. Doprovázím ho slovy, příště už si o pomoc jednoznačně řeknu, lepší školící kulisu jsem v tuto chvíli dostat opravdu nemohla.

Tuto historku jsem vyprávěla jedné ženě, která poznamenala se zamračeným obočím, jak je možné, že mi chlapiska jako hory nepomohli. Reagovala jsem tehdy s porozuměním, že ve skutečnosti nemohli, tato situace byla pro mne ozdravnou příležitostí, jak si umět říci o pomoc.  Proto chválení se, i když se nám něco nepovede, je o růstu a uvědomění, že příště to mohu udělat lépe.

Podobnou pochvalou nevyjíždíme staré záznamy, ale naopak tvoříme v našem smýšlení nové zápisy. Ať už uděláme cokoliv, máme v tom zkušenost. Ta je nepřenositelná. A na každém z nás je, jak se k takové zkušenosti postavíme, můžeme se zkritizovat anebo si říci, o další zkušenost navíc a příště to bude ještě o něco lepší. Navíc náš mozek analyzuje a generuje naše postoje k situacím na základě toho, co zná, a tak pokud chceme začít zažívat změny a prožívat nové reakce na situace, je třeba dělat nové zápisy a právě taková jednoduchá pochvala je novým zápisem v prožívání.

Ještě vás tady chvilku pozdržím. Uvědomte si ještě jednou tuto situaci, určitě jste mnohé podobné zažili. Dobře. Uvědomte si ale, jak se v tom vlastně asi bude cítit vaše tělo. Jak se může cítit, když si něco vyčtete, když sami sebe zkritizujete. Zároveň si zkuste uvědomit, jak se asi cítí dítě jenž žije předně svou emocionalitu, když ho obviníte a houknete na něj, že je neschopné něco změnit, že je blbé ba dokonce k ničemu? Přesně tak se cítíme uvnitř sebe sama, když se znovu a znovu dostáváme do vnitřního monologu, který není podpůrný, ale pěkně nás sníží v očích lásky. A tak pokud obviníte sami sebe, tak se dostáváte do kruhu opakujících událostí. Jak bylo řečeno, opětovně vyjíždíte již vyjeté koleje svého odžívání a navíc se oberete o sílu přímoúměrnou síle, kterou jste proti sobě použili.

Dalším takovým krokem v uzdravování nám bude jednoznačně schopnost umět dát sám sobě prostor na to, co milujeme, co nás naplňuje a co nám dělá jednoduše dobře. Ono odsouvání až na někdy, jaksi nefunguje. Můžeme čekat do důchodu, ale pak v něm setrváme rok, dva a v rekapitulaci na smrtelné lóží, která nás zastihla totálně nepřipravenými se spolu se smutkem a vnitřní vyprahlostí díváme na to všechno, co bylo odsunuté do někdy až.

Dobře, možná trochu přeháním. A ty víš, co bude zítra? Máš jistotu, že tu budeš příští rok?

Můžeme také jet jako bioroboti do chvíle, než se podíváme kolem sebe a zjistíme, že jsme se odřízli od vlastního vnímání, jaksi už neprožíváme radost jako dříve a cítíme se být vyhořelými schránkami.
Je třeba nezoufat, ale pomalými krůčky, odhodláním a pevnou vůlí začít vše narovnávat zpět do harmonie. Jde to, ale je třeba se začít dívat kolem sebe očima srdce.

Vnitřní dítě v nás je reálnou kopií té malé části našeho dětství. Moc dobře si pamatuje jaké to je být propojen s absolutní důvěrou, odevzdaností a vírou. Spojení s Bohem bylo tehdy tak samozřejmé. V dnešní době se povětšinou na Boha obracíme ve chvílích nejtěžších, a pokud si dovolíme odevzdat se plně do rukou vyšší moudrosti, nechat si ukázat cestu a bezmezně jako dítě důvěřovat, že se pro nás děje to nejlepší, pak se teprve mohou dít zázraky.

Naše první setkání s touto vnitřní částí bývá dojemné, zmatené a někdy hodně překvapivé. Je to velmi různé, ale povětšinou naplněné emocemi, slzami dojetí a hlubokým porozuměním. Naše tělo, náš mozek, nervový systém, nic z toho nedělá rozdíly mezi představou a skutečností. Budeme-li mít na očích virtuální brýle a uvidíme obraz ve kterém se ocitneme na vrcholu skály, budeme zažívat shodné pocity, jako bychom na vysoké skále skutečně stáli a pokud v životě odžíváme strach z výšek, v takovém případě zakusíme shodné pocity, které si naše bytí pamatuje z této zkušenosti. Proto je tak velmi léčivé, pokud pracujeme s vnitřními obrazy. Děti mají nezměrnou obrazovou fantazii, ta je každému z nás přirozeně dána, jen funguje tak trošku jako sval a je třeba ji umět rozpohybovat a dát jí správný směr.

A tak pokud se setkáváme s touto vnitřní částí, často nám zrcadlí stav, kde se nacházíme. Pokud jste v životě skrze spěch a mnoho důležitějších vnějších událostí zapomněli sami na sebe, věřte, může být toto vnitřní já pěkně naštvané a dá vám to pořádně „sežrat“, než se k vám s důvěrou přivine. Bude to stát více úsilí získat si důvěru této části, která moc dobře ví, že jste na ni zcela zapomněli. Vnitřní dítě moc dobře ví, kde se nacházíte a co děláte pro uzdravení svých vnitřních částí. Jako by neslo urnu s veškerým popelem vašich myšlenek, kterými jste odsoudili sami sebe. Bude třeba ve své představě začít pomalu získávat důvěru a volit slova, která budou hojivou náplastí lásky na všechna minulá zranění. Volte jednoduše slova, která vám osobně dělají dobře a která jste tehdy jako děti potřebovaly slyšet. Však on vás již celý tento ozdravný proces sám povede. Vězte, že uzdravujete předně sami sebe a co je více, než růst do pravdy a lásky sám k sobě?

A jak na to?

Představ si sama sebe jako malé dítě, bez ohledu na konkrétní věk. Viď tu malou bytůstku s ohromnou vnitřní silou, kterou jsi kdysi byl. Jak vypadá? Co má na sobě? Jak voní? Jak se asi cítí? A jaké to pro tebe je vidět tu malou Aničku, Honzíka, Rozárku? Jak se ty cítíš ve svém těle? Vnímáš radost? Lehkost? Anebo se ti stáhlo hrdlo a je ti divně od žaludku? Pokud tato malá část na sebe dlouho upozorňovala a tys jí nevnímala, tak bude třeba zapojit všechny možné nástroje, jak získat zpět její pozornost. Můžeš si kleknout, abys byl na stejné úrovni a říci:  „Jsem tady abych ti dal najevo, jak moc důležitý pro mě jsi.“ Anebo „Promiň, že jsem neslyšela tvé volání, ale odteď už napořád chci, abys věděla, že tu pro tebe jsem….“
„Je mi to všechno moc líto…“ Možná ti přijde letmý úsměv a možná to bude hurónský smích se skokem do náruče. No a pokud žádná z vět řečených od srdce nezabere, chce to jen čas. Dovol si navštívit tuto svou malou část den za dnem a řekni jí o svých snech, zda se jich chce účastnit, zeptej se, co si v danou chvíli přeje dělat. A také si to dovol následovat. Možná bude chtít zajít na letiště a pozorovat letadla anebo se bude chtít projet na koni. Ty si dovol následovat tyto vnitřní impulsy, protože vnitřní dítě v nás nám dává opět velkou sílu do života. Podpoří naši touhu, radost, lehkost a opět nás nasytí vírou v zázraky, kterou jsme kdesi na té cestě poztráceli.

V závěru bych nerada opomenula téma odpuštění, které je nedílnou součástí na cestě k celistvosti a také dospělosti. Od – puštěním sami sobě rosteme do síly a pouštíme se starých zranění.
Nejde o to odpouštět druhým – zde je na místě přijmout minulost.

Ve skutečnosti odpouštíme sami sobě. Možná budete někteří překvapeni, ale je tomu tak, protože tam venku se sehrálo tvé divadlo a ty jsi byl tím, kdo se rozhodl vejít do hry jménem „neodpuštění“, a tímto rozhodnutím ses odtrhl od lásky, ocejchoval jsi sám sebe. Odpuštění a puštění se je cesta k uzdravení. Cesta zpět do lásky. Pomáhá nám uvolňovat obruče, které držely naše srdce ve stažení a nedovolily mu, aby se svobodně nadechlo. Proto buďme k sobě opravdoví, podívejme se na vše, kde vnímáme, že je příležitost k uzdravení.
Uvědomění, které nám na naší cestě pomůže – Zítra tu být nemusíme my ani ti druzí.

Pojďme se společně ještě podívat na některé projevy zraněného a zdravého dítěte v nás.

Takový člověk bude postrádat v životě hravost, lehkost a spontánnost. Možná bude pociťovat návaly až dětské vzteklosti a závislosti nejenom na blízkých. Těžko se mu budou navazovat vztahy a stejně tak nesnadné pro něj bude přijímání změn do svého života. Projevy nízké anebo naopak přehnané nezdravé sebedůvěry. Neochota vylézt ven a postavit se na vlastní nohy. Vytváření dusného prostředí kolem sebe díky nenaplněným představám či potřebám. Očekávání, že právě druzí budou jeho potřeby naplňovat. Dále přílišná vztahovačnost a sobeckost. Budou vidět předně sami sebe, je to jako by jim jejich kapacita nedovolovala skrze své zranění vidět druhé.

Oproti tomu projevy zdravého dítěte budou zastoupeny spontaneitou, hravostí a radost bude přirozenou součástí života. Přirozené řešení situací v lehkosti. Umění naslouchat a být tu pro druhé. Přirozená důvěra v život a chod událostí. Schopnost se pouštět do nových věcí s lehkostí a beze strachu. Potřeba vytvářet nové věci a chtít vidět nové možnosti. Tvořivost bude běžnou součástí, stejně tak schopnost vytvářet zdravé vztahy. Dále vřelost, laskavost, stabilní dobrá nálada, přirozenost v komunikaci a mnohé další.

Inspirativní knihy, které nám pomáhají pracovat a odhalit naše stíny jsou například od Debbie Ford Temná stránka hledačů světla, bohužel již není k sehnání, ale najdete ji jako audioknihu. Dále je to kniha Princip stínů od Rüdigera Dahlkeho.
V práci s vnitřním dítětem nás mohou například inspirovat knihy jako je Probouzení zranitelnosti od Ananda a Krishnananda Trobe,  Trauma očima dítěte od Petera A. Levine a M. Klineové, Návrat domů od Johna Bradshawa a Obejměte své vnitřní dítě od Ladislava Dvořáka.

Přeji vám z celého srdce hlubokou touhu chtít být k sobě opravdoví a vnímat, že k nám nepřicházejí překážky, ale jen příležitosti. To, že problémy neexistují, jsou to jen výzvy a pokud se cele odevzdáme vyšší moudrosti, bude nám cesta ukázána.

Děkuji Životu.
V Lásce,

Jitka